Jablonec bude
zase makat!

Určitě bylo mnoho učitelů, kteří mě výrazně ovlivnili, a musím říci, že naprostá většina z nich pozitivně. Mimo to, že mě celým dětstvím provedli moji skvělí rodiče, mi v srdci zůstalo hned několik pedagogů, kteří byli úžasní. Uvedl bych především paní učitelku Trnkovou, kterou jsem měl na druhém stupni jako třídní učitelku a která byla úžasná především svým krásným a vřelým přístupem k nám žákům. Pak pana učitele Formana, nejlepšího chemikáře, který mě ovlivnil natolik, že jsem chemii následně studoval i na vysoké škole. Z gymnázia mi v paměti zůstává především fyzikář a současný pan ředitel Tomáš Hofrichter a z vysoké školy pak paní docentka Schejbalová a vlastně celá katedra chemie.

Ukazuje mnohé. Je vidět, že se doba výrazně posouvá. Digitální svět nás někdy táhne k výrazně menší osobní komunikaci a ta psaná není vždy ideální. Zároveň je to obrovská příležitost nejen pro Jablonec a jeho školy vše nastavit tak, aby to fungovalo ku prospěchu nás všech a města. Všem rodičům a dětem totiž velmi záleží na tom, aby se jim v našem Jablonci žilo co nejlépe. Zároveň mají mnoho hezkých a progresivních nápadů, jak nejen školy, ale celé město posouvat dále. Jednoduše jsou obrovskou studnicí nápadů a námětů, které je možné převést do praxe života ve městě.

Nepopírám, že administrativa ve školách je hodně přebujelá. Většinu z ní však dokáže šikovné vedení škol eliminovat a k učitelům se jí pak dostává o něco méně. I proto si nemyslím, že by to byl obří problém. V současnosti školy na Jablonecku začínají bojovat o žáky. Demografie je v tomto neúprosná a počty narozených dětí v posledních pěti letech nejsou příliš pozitivní. Pro mnohé školy to znamená, že musí vyvinout větší úsilí, aby jejich kapacita nezačala „hořet“. Je to zajímavá výzva, ale bez pomoci zřizovatele to může být v následujících letech hodně složité. Pokud k tomu přičteme i větší množství dětí, jejichž rodinné prostředí není zcela bez chyby, tak tu máme kombinaci věcí, která může být pro mnoho učitelů stresující.

Určitě ano. Naprosto zásadní je posunout školy po stránce vybavení a kvality učeben do 21. století. Právě zřizovatel je ten, kdo může v tomto velmi pomoci. Není to však vše. Důležitá je i pohoda učitelských sborů a vedení škol, které společně nastavují respektující prostředí s množstvím zajímavých podnětů, které dětem školu otevírají i v odpoledních hodinách. Jsou to především volnočasové aktivity, školní kluby atp. Právě k tomu je ale třeba učitelů, kteří nejsou přehlceni a vyčerpáni nejen zmíněnou administrativou.

Nerad vyzdvihuji, ale za mého působení jsme měli s řediteli škol velmi blízký vztah. Zvládli jsme překonat složitou dobu covidu s ohledem nejen na vybavení a proškolení učitelů. Posunuli jsme mnoho škol a školek s ohledem na jejich prostory do modernější roviny. V sociální oblasti jsme nastavili blízkou komunikaci s ohledem na potřeby seniorů, trávení jejich volného času atp. V kultuře jsme odstartovali novou éru Jabloneckých tónů a sportovní kluby v Jablonci v nás měly oporu, protože jsme každoročně do sportu přidávali po dohodě v koalici milion korun na jejich činnost. Bylo toho opravdu mnoho. Co bych změnil? Asi bych byl v některých věcech ještě důraznější – ne vždy bylo u některých kolegů vzdělávání na prvním místě.

Myslím, že dokážu. Doma je doma a škola je škola :) Nemyslím, že jsem příliš poučující typ, ač by to měli posoudit jiní. Doma je to o mých dětech, manželce a prožívání každé chvilky, kdy můžeme být společně.

K práci s romskou komunitou mě přivedla především osobní zkušenost a dlouhodobý kontakt s lidmi, kteří často řeší problémy, se kterými si sami jen těžko poradí. Viděl jsem, že mnoho rodin chce normálně žít, pracovat a zajistit svým dětem lepší budoucnost, ale zároveň naráží na překážky, které jim to komplikují.

Nechci se na romskou komunitu dívat jen jako na téma pro politiku. Chci být člověkem, který pomáhá hledat konkrétní řešení – od lepšího bydlení přes podporu dětí a vzdělávání až po větší zapojení lidí do běžného života města.

Myslím si, že změna začíná hlavně osobním kontaktem, důvěrou a ochotou naslouchat. Proto se tomu chci věnovat i nadále a zároveň ukázat, že Romové mohou být aktivní součástí rozvoje Jablonce a jeho budoucnosti.

Lidé za mnou nejčastěji přicházejí s problémy, které se týkají každodenního života a základních jistot. Velmi často jde o bydlení, o vysoké nájmy, špatné podmínky v ubytovnách nebo nejistotu, zda rodina nepřijde o střechu nad hlavou.

Dalšími častými tématy jsou práce a finance. Lidé hledají zaměstnání, ale narážejí na nízkou nabídku vhodných pracovních míst, někdy i na předsudky ze strany zaměstnavatelů. S tím souvisí i dluhy a složitá finanční situace, která se pak přenáší na celou rodinu.

Velkou část problémů tvoří také školní docházka a vzdělávání dětí. Rodiče často řeší, jak dětem pomoci, aby ve škole obstály, a zároveň se potýkají s nedostatkem podpory nebo porozumění.

Myslím, že základem je hlavně osobní kontakt a vzájemný respekt. Lidé by se měli více potkávat, mluvit spolu a poznat se i mimo předsudky, které o sobě někdy mají.

V Jablonci bych chtěl podporovat společné aktivity pro děti, rodiny i seniory, kde se budou přirozeně potkávat lidé z různých prostředí. Důležité je také řešit konkrétní problémy, hlavně bydlení, práci, vzdělávání a bezpečnost.

Nemyslím si, že pomůže lidi rozdělovat na „my“ a „oni“. Naopak bych chtěl, aby se všichni obyvatelé Jablonce cítili jako součást jednoho města. Když budeme hledat řešení společně a nebudeme se navzájem odsuzovat, může se v Jablonci žít lépe všem.

Městský romský výbor bych chtěl vytvořit hlavně jako místo, kam se lidé mohou obrátit, když si nevědí rady. Neměl by být jen formální institucí, ale skutečnou pomocí přímo v terénu.

Pomáhal by například s bydlením, jednáním s úřady, hledáním práce, řešením dluhů a také se vzděláváním a podporou dětí. Důležitá by byla také pomoc rodinám, které se dostanou do složité životní situace.

Zároveň bych chtěl, aby výbor fungoval jako most mezi romskou komunitou a městem. Aby radnice lépe věděla, jaké problémy lidé skutečně řeší, a naopak aby lidé věděli, kam se mohou obrátit a jaká pomoc je ve městě dostupná.

Mým cílem není dávat někomu výhody, ale zajistit, aby každý člověk v Jablonci měl možnost dostat se k informacím, pomoci a příležitostem, které potřebuje k normálnímu životu.

Vzdělání a práce jsou podle mě pro mladé lidi jedním z nejdůležitějších základů pro jejich budoucnost. Když má mladý člověk možnost získat dobré vzdělání a následně najít stabilní práci, získává větší šanci postavit se na vlastní nohy a zajistit si důstojný život.

U dětí a mladých lidí je důležité začít včas. Nechci, aby jejich budoucnost určovalo to, v jaké rodině nebo prostředí se narodili. Chci podporovat děti, které mají zájem studovat, vyučit se řemeslu nebo se naučit něco, co jim později pomůže najít práci.

Stejně důležitá je ale i práce. Práce dává člověku nejen příjem, ale také sebevědomí, zodpovědnost a pocit, že je platnou součástí společnosti.

Proto bych chtěl, aby mladí lidé v Jablonci měli více možností – od podpory ve škole přes učňovské obory a praxe až po skutečnou pomoc při hledání zaměstnání. Investice do mladých lidí je podle mě zároveň investicí do budoucnosti celého Jablonce.

Když si chci odpočinout a přijít na jiné myšlenky, nejraději trávím čas s rodinou a blízkými. Člověk při práci a všech povinnostech často řeší spoustu věcí, takže je pro mě důležité na chvíli vypnout a být s lidmi, na kterých mi záleží.

Mám rád také čas venku a odreaguji se při práci kolem domu nebo si jednoduše udělám klidnější den bez pracovních povinností. Nejlepší odpočinek je pro mě ten, kdy nemusím nic řešit a můžu být chvíli s rodinou.

Určitě role táty. S narozením dětí člověk přestane přemýšlet jen sám za sebe. Najednou mnohem víc zvažuje, co jeho rozhodnutí znamenají pro celou rodinu. Otcovství mě naučilo větší trpělivosti, odpovědnosti a také tomu, že ne všechno jde naplánovat do posledního detailu.

Dobrovolní hasiči mě formovali prakticky celý život. Do kroužku mladých požárníků jsem nastoupil už v první třídě. Pod vedením paní Heleny Bartoníčkové jsem se postupně seznamoval s technikou, vybavením i základními postupy. Ze začátku samozřejmě hlavně formou her a soutěží, ale už tehdy jsme se učili spolupracovat a spoléhat jeden na druhého. Později jsem tyto zkušenosti využil ve výjezdové jednotce při skutečných zásazích.

Otcovství a hasiči jsou sice dvě rozdílné role, ale v jednom se potkávají. Člověk musí být odpovědný, zachovat klid a myslet také na ostatní.

No, u dobrovolných hasičů to chodí tak, že každý musí vědět, co má dělat, a zároveň se musí umět spolehnout na ostatní. Každá událost je jiná. Jinak postupujete u požáru, jinak u dopravní nehody, zranění nebo technické pomoci. Nikdy navíc nemáte předem všechny informace. Přesto se musíte rozhodnout, zachovat klid a udělat v danou chvíli maximum. U zásahu není prostor pro zmatek, dlouhé dohadování ani přehazování odpovědnosti. Když hoří, nemůžete svolat tři porady a vytvořit pracovní skupinu. Musíte jednat. Zároveň ale nesmíte zbytečně riskovat, protože doma na vás čeká rodina.

Hasičinu a politiku proto nechci úplně srovnávat, ale některé principy jsou podobné. I v politice občas hasíte problémy, čelíte nečekaným situacím a potřebujete odvahu jít s kůží na trh. Neobejdete se přitom bez dobrého týmu. Když budete hrát sólo, podkopávat ostatní nebo jednat nefér, dříve či později se spálíte. A v politice vám na to ani nemusí houkat siréna :)

Když otočíme kohoutkem, očekáváme, že poteče kvalitní voda. A je správné, že to považujeme za samozřejmost. Za touto samozřejmostí se ale skrývá práce mnoha lidí, odborné znalosti, technologie, pravidelná údržba, kontrola kvality a každodenní řešení problémů, které veřejnost většinou vůbec nevidí. Ve vodárenství se nedá čekat, až se něco pokazí. O infrastrukturu je nutné průběžně pečovat, investovat do ní a plánovat na desetiletí dopředu. Když budete údržbu dlouho odkládat, problém se neztratí. Jen se jednou ozve mnohem hlasitěji a jeho řešení bude podstatně dražší.

Stejně se dívám i na správu města. Silnice, chodníky, veřejné osvětlení, kanalizace nebo zeleň nevydrží věčně jen silou dobré vůle. Je potřeba průběžně kontrolovat jejich stav, plánovat opravy a zasahovat dřív, než se z malé závady stane velký a drahý průšvih. Dobrá správa města proto není jen o slavnostním otevírání nových staveb a stříhání pásek. Je hlavně o každodenní práci, která možná není tolik vidět, ale zásadně ovlivňuje kvalitu života obyvatel města.

Předně, nemyslím si, že by se Jablonečáci měli bát vyjít na ulici. Zároveň ale nemůžeme přehlížet místa, kterým se někteří lidé raději vyhnou. Jde například o okolí autobusového nádraží, některé části centra nebo lokality, kde se hlavně večer shromažďují problémové skupinky pod vlivem alkoholu či drog.

A bezpečnost také není jen číslo v policejní statistice. Když na zastávce pokřikuje parta opilců na kolemjdoucí, válí se kolem lahve a nepořádek, člověka příliš neuklidní informace, že počet přestupků meziročně klesl o několik procent. Pocit bezpečí znamená, že se nemusíte bát čekat večer na autobus, projít centrem nebo pustit děti samotné ven. A právě tento každodenní pocit dnes na některých místech v Jablonci chybí.

Na autobusové nádraží se letos přesunula část městské policie, což může pomoci. Samotná přítomnost služebny ale nestačí. Strážníci musí být pravidelně vidět v ulicích, znát jednotlivé lokality a na problémová místa se opakovaně vracet. Jedna kontrola nic nevyřeší. Když se problémová skupinka po odchodu hlídky za deset minut vrátí, musí se vrátit i hlídka.

Už slyším ty reakce, že s bezdomovci a feťáky stejně nic neuděláme, že máme málo strážníků, že jsou za takovou práci špatně placení a že nám zákony svazují ruce. Pořád samé „ale, ale, ale“. Pokud ale nevyužijeme všechny legální možnosti a budeme jen vysvětlovat, proč něco nejde, půjde to s Jabloncem ještě víc z kopce. Město musí nabízet pomoc lidem, kteří chtějí svou situaci skutečně řešit. Zároveň ale musí důsledně vyžadovat dodržování pravidel. Nemůže pořád ustupovat ten, kdo se chová slušně.

Pokud se lidé nebudou cítit bezpečně, přestanou chodit do centra a začnou nám vznikat vyloučené lokality. Můžeme investovat stamiliony do krásných projektů, podporovat podnikatele nebo stavět nová hřiště. Když se ale lidé budou bát posadit na lavičku a děti budou na hřišti nacházet použité stříkačky, vyjdou všechna ta práce i peníze daňových poplatníků vniveč.

Bezpečnost a pořádek spolu úzce souvisejí. Proto bych se zaměřil také na stav veřejného prostoru, bezpečné chodníky, přechody a místa, kterými lidé každý den procházejí. Začal bych revizí rizikových přechodů a špatně osvětlených míst. Současně bych chtěl zrychlit opravy poškozených chodníků a dalších drobných závad. Nejde o jeden velký a drahý projekt. Jde o čisté ulice, posekanou zeleň, fungující osvětlení, uklizený odpad a rychle opravené věci. Tedy o běžné záležitosti, podle kterých lidé poznají, jak se radnice o jejich okolí skutečně stará. Jablonec v posledních letech investoval do veřejného prostoru i infrastruktury, ale běžná údržba nesmí zůstávat stranou. Během prvního roku bych chtěl zkusit najít a aspoň částečně nastavit systém, díky kterému lidé uvidí změnu přímo ve svém okolí, ne jen v prezentacích na radnici. Vymazlená prezentace ještě žádný výmol nezalepila.

Nejraději samozřejmě s rodinou a přáteli. Ideálně někde venku s naším pejskem po boku, bez spěchu, na výletě, v přírodě nebo za dobrou muzikou. Zkrátka tam, kde může člověk na chvíli vypnout od všech povinností. Rád si ale také pustím sci-fi nebo nějaký starý kultovní film. A pak je tu práce na zahradě. To je sice trochu jiný druh odpočinku, protože po něm člověka občas bolí úplně všechno, ale dokážu si při něm dobře vyčistit hlavu. Všechno to mi pomáhá dobít energii a udržet si potřebný nadhled.

Ke sportu jsem měl vztah už jako dítě. Vážněji jsem se mu začal věnovat na střední škole díky učiteli tělocviku, který si mě všiml, začal se mi věnovat a posílal mě na závody. První úspěchy mě pak motivovaly k pravidelným tréninkům v atletickém oddílu.

Pro mě je nejdůležitější zdraví a snaha zůstat stále aktivní. Člověk nesmí zpohodlnět a měl by si vždy najít něco, co ho baví a motivuje.

Jablonec je sám o sobě velmi hezké město. Pro jeho obyvatele může být skvělým místem pro spokojený a aktivní život. Přehrada, udržované parky i různá sportoviště a sportovní areály jsou toho dobrým příkladem.

Z města se bohužel postupně vytratil život. Chybí mi více lidí v ulicích, více setkávání a celkově živější atmosféra.

Sport je pro mě především o disciplíně, motivaci, radosti a přátelství.

Areál Srnčí důl je podle mě přístupný všem bez rozdílu věku. Je to ideální místo pro aktivní pohyb, ale také pro klidné procházky. Důležité je, aby si tuto otevřenost zachoval a aby se tam každý cítil dobře a bezpečně.

Podle mě platí: Když se chce, všechno jde. Čas si určitě může najít každý, jen musí opravdu chtít. Tak jednoduché to je!

Upřímně si vůbec nepamatuju, čím jsem chtěla být 😄 Ale vždycky jsem měla ráda děti. Bavilo mě se o ně starat, vymýšlet jim program a trávit s nimi čas. A vlastně mě to provází dodnes, dokonce jsem byla i v zahraničí jako au-pair. Takže možná jsem k tomu, co dělám dnes, směřovala tak nějak přirozeně.

Děti mi každý den připomínají, jak bychom si měli víc užívat života. Být přímí, bezprostřední a trochu bez filtru. Umět se radovat z maličkostí a říkat věci tak, jak je cítíme. Kdybychom si z toho my dospělí vzali víc, byl by svět hned hezčí.

Dospělí často vidí, jestli je něco praktické. Děti vidí, jestli je to příjemné. Všímají si, jestli je město bezpečné, zelené, jestli si mají kde hrát, sednout nebo něco objevovat. Myslím, že bychom se na město měli občas podívat právě jejich očima.

Nestačí strom jen zasadit. Děti by se o něj měly dál starat, pozorovat, jak roste, a pravidelně se k němu vracet. Když si dítě vytvoří ke konkrétnímu místu vztah, začne vnímat město jako něco, co je i jeho. A možná jednou půjde kolem se svými dětmi a řekne: „Tenhle strom jsme zasadili my.“

Ideální rodinný den? Děti se vyřádí na vodním hřišti nebo na přírodních prolézačkách, rodiče si odpočinou v houpacích sítích nebo na lehátkách. Pak piknik, něco dobrého z grilu a třeba chvíle v písku. Chtěla bych vytvořit místo mezi parkem a rekreační zónou, kde se dá strávit celé odpoledne.

Nejvíc mě dobíjí sport, výlet nebo procházka s pejsky. Ale také čas s rodinou a přáteli, dobrá knížka, hudba, koncert nebo prostě dobré jídlo. Nejradši kombinuju aktivní odpočinek s chvílemi, kdy nemusím nic řešit a jen si užívám přítomný okamžik.

Pocházím z centra Jablonce nad Nisou a Jablonec je pro mě odjakživa domovem. Ke svému rodnému městu mám blízký vztah a není mi jedno, jakým směrem se bude v dalších letech ubírat. Záleží mi především na tom, jak se v Jablonci žije lidem. Myslím si, že naše město má velký potenciál, který můžeme ještě lépe využít. Právě proto jsem se rozhodl vstoupit do komunální politiky. Jdu do voleb s chutí pracovat, naslouchat lidem a hledat řešení, která mají skutečný smysl.

Velmi mi záleží na našem centru. Přál bych si, aby nebylo jen místem, kterým lidé projdou cestou za nákupy nebo za prací, ale aby se stalo místem, kde se lidé rádi zastaví, potkají se s přáteli a budou chtít trávit svůj volný čas. Věřím proto v oživení veřejného prostoru, podporu kulturních akcí, trhů a dalších aktivit, které mohou do centra přinést více života.

Jablonec podle nás nemusí být jen městem, kde žijeme, ale městem, na které můžeme být hrdí.

Chci, aby se lidé v Jablonci cítili bezpečně nejen přes den, ale i večer a v noci. Myslím si, že bezpečné a dobře udržované veřejné prostory jsou základem příjemného života ve městě. Chci proto podporovat opatření, která pomohou zvýšit pocit bezpečí v ulicích a přispějí k tomu, aby se lidé nebáli trávit čas v centru ani v dalších částech Jablonce.

Určitě ano. Už jako malý jsem si všímal drobných detailů a snažil se chápat věci v souvislostech. To mi zůstalo až do dospělosti.

Začal bych asi bioodpadem. Lidem se zakázalo pálit odpad ze zahrad, což je podle mého názoru naprosto v pořádku. Problém ale je, že kapacita kontejnerů na bioodpad je dlouhodobě nedostatečná. Pokud k nim bioodpad nepřivezete krátce po jejich přistavení, nemáte téměř žádnou šanci se ho zbavit. Jako první bych určitě řešil také neutěšenou situaci v okolí veřejných kontejnerových stání, která mi dlouhodobě vadí. Kvůli nedostatečné frekvenci svozu dochází ke zbytečnému hromadění odpadu a vzniku nepořádku v jejich okolí.

Asi se shodneme, že jedním z dlouhodobě nejpalčivějších problémů města je doprava. Pokud se nám podaří odklonit tranzitní dopravu z centra, máme téměř vyhráno. Dále bych se rád zaměřil na využívání moderních technologií ke zlepšení života obyvatel města a současně k ochraně životního prostředí. Vývoj v této oblasti je velmi dynamický a byla by velká škoda, kdybychom nových možností nevyužili.

Zcela jistě je nutné vybrat vhodnou lokalitu a připravit transparentní výběrové řízení, které nebude „ušito na míru“ pouze jednomu dodavateli služeb. Odpadová politika je strategickou a dlouhodobou záležitostí. Proto se domnívám, že by v této otázce mělo dojít k dohodě napříč celým politickým spektrem.

Asi nejvíc mě mrzí současná situace v Tyršových sadech. V této části města jsem vyrůstal a pamatuji si zde živá hudební vystoupení i spoustu dalších sportovních a kulturních akcí. Tato lokalita přitom nabízí mnoho možností využití. Kombinace parku a řeky je naprosto skvělá a při troše dobré vůle by Tyršovy sady mohly opět sloužit všem věkovým skupinám obyvatel našeho města.

Naprosto zbožňuji procházky s naším psem. Je to část dne, kdy si mohu urovnat myšlenky a trochu si mentálně „odfrknout“. Jsem také otcem dvou synů, kteří jsou aktivními sportovci. Snažím se je co nejvíce podporovat, když to jde, tak aktivně, a když ne, alespoň jim fandím :)

Nejdůležitější je neztratit sociální kontakt, scházet se s lidmi a patřit do nějaké skupiny. Člověk by se měl udržovat ve fyzické i mentální kondici, chodit na výlety do přírody, poznávat nová místa, přiměřeně sportovat a využívat nabídku zájmových příspěvkových organizací. Ty nabízejí širokou škálu aktivit, z nichž si může vybrat každý. Důležité je také trénovat mozek. Proto rád navštěvuji hospodské kvízy, kde se dozvím spoustu nových informací a zároveň mohu týmu přispět svými znalostmi. Starší lidé mívají pomalejší kognitivní funkce, a proto se někdy podobných kvízů obávají. Rozhodně se ale chtějí scházet a společně se bavit. Proto bych jim nabídl například bingo, při kterém se mohou setkat s přáteli i větší skupinou lidí a kde věk ani znalosti nehrají roli.

Kulturu mám rád v mnoha podobách, ale nejraději mám živou hudbu. Návštěva festivalu flašinetářů byla takovým nahlédnutím do minulosti, kdy neexistovala dnešní média a kultura se odehrávala především živě. Oceňuji nadšení a lásku ke starému umění, které lidé věnující se této tradici mají. Mně osobně je samozřejmě bližší především hardrocková a heavymetalová hudba, na které jsem vyrůstal. Jsem rád, že skupiny, které jsem poslouchal v mládí, stále vystupují, přestože někteří jejich členové už překročili pětasedmdesátku. Pomáhá mi to cítit se stále mladý, zejména na koncertech, kde se potkávají i tři generace diváků a hudba spojuje celé rodiny.

Jak už jsem uvedl, mým největším zážitkem byla první návštěva pražského koncertu mé nejoblíbenější skupiny Iron Maiden. Bylo to 8. srpna 2008. Předtím i potom jsem zažil desítky koncertů dalších skupin, ale tento pro mě byl a stále je srdeční záležitostí. V poslední době pro mě bylo velkým zážitkem také natáčení soutěžního pořadu „Na lovu“, do kterého se mi podařilo dostat. Byla to pro mě výzva a příležitost dokázat si, že ještě nepatřím do starého železa.

Z mého pohledu nabízí Jablonec poměrně širokou škálu kulturních akcí různých žánrů. Myslím, že městská organizace Kultura Jablonec, p. o., funguje dobře a snaží se přitáhnout diváky na pořádané akce. Problém vidím především v sezónnosti, protože většina programu se koná od dubna do září. Starší generace by podle mě uvítala pravidelné taneční akce, které by se nemusely zaměřovat pouze na dechovku. Lidé by se při nich mohli setkávat se známými a společně si užít příjemný večer. Důležité je ale nabídnout program také generaci od 12 let, která se nemá kde scházet. Dříve tuto roli plnily například diskotéky. Vím, že doba je jiná a osobní kontakty stále častěji nahrazují sociální sítě, což je podle mě škoda. Na argument, že chybějí vhodné prostory, lze odpovědět tím, že například pro diskotéku by mohla posloužit i upravená tovární hala trochu stranou od centra. Starší generace by si zase ráda zašla třeba do sálu Hotelu Praha, což by bylo o domluvě s majitelem. Městské divadlo se snaží do Jablonce přivážet kvalitní představení různých žánrů, zejména vážnou hudbu a činohru. To se mu daří, takže tady mohu jen chválit.

Velkým problémem ve vztahu k seniorům zůstává i po více než roce parkování, zejména v centru města. Prověřil bych, zda počet míst vyhrazených pro držitele průkazu ZTP odpovídá zákonným požadavkům. Senioři tato místa často využívají při návštěvě lékaře, kde jim někdy nestačí ani povolené tři hodiny. Pokud jsou vyhrazená místa obsazená, mělo by být podle mě možné zaparkovat zdarma také na blízkém placeném parkovišti, je-li ve vozidle viditelně umístěn příslušný parkovací průkaz. Městská policie by to měla tolerovat. Zároveň bych dobu parkování prodloužil na čtyři hodiny. Například v centru Prahy jsou povoleny čtyři hodiny. V čem jsou jablonečtí senioři jiní než pražští?

Podobně je to s městskou hromadnou dopravou, kterou mohou Pražané i návštěvníci starší 65 let využívat zdarma. Proč musejí jablonečtí senioři čekat až do sedmdesáti let? Stálo by za to spočítat příjmy z jízdného této věkové skupiny a vyhodnotit, zda jde skutečně o částku, bez které by se městský rozpočet neobešel. Bezplatná MHD od 65 let by navíc mohla omezit počet cest seniorů autem do centra, uvolnit parkovací místa a snížit hustotu provozu.

Aktivní senioři by se podle mě mohli zapojit také do pomoci svým vrstevníkům. V některých zemích například města provozují minibusy, které řídí aktivní senioři nebo studenti. Prostřednictvím aplikace či kontaktního místa se naplánují jednotlivé jízdy tak, aby bylo možné pomoci co největšímu počtu lidí. Práce řidičů je vnímána jako sousedská výpomoc a odměnou jim mohou být například věcné dárky nebo stravenky. Je to novinka, kterou by bylo nutné prověřit po právní stránce i z hlediska možností financování.

Závěrem lze říct, že služby poskytované městskými příspěvkovými organizacemi plní svou funkci, ale prostor pro zlepšení a inovace se najde vždy.

To není úplně jednoduché. Hodně záleží na tom, zda jde o jeho první návštěvu Jablonce. Důležitá je také fyzická kondice návštěvníka, protože Jablonec neleží v rovinaté krajině. Budu tedy vycházet z toho, že jde o čerstvého důchodce, který rád poznává nová místa.

Nejprve bychom vyjeli na Petřín, odkud je krásný výhled na celý Jablonec.

Poté bychom se přesunuli do centra a navštívili Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Prohlédli bychom si jeho exteriér, kterému vévodí přístavba ve tvaru krystalu, i muzejní sbírky skla, bižuterie a vánočních ozdob. Nesměli bychom zapomenout ani na sousední Křišťálový ráj, kde by si návštěvník mohl koupit některý z místních výrobků jako památku nebo dárek pro své blízké.

Po potěše pro oči bych naplánoval také něco pro tělo. Ideálním místem by byl Pivovar Volt, kde kromě dobrého jídla nabízejí také vlastní piva.

Po obědě by neuškodila kratší procházka po hrázi jablonecké přehrady a zastávka na kávu v některém ze stánků.

Potom bychom se vrátili do centra města, kde bychom neměli minout historické památky a zajímavé budovy – kostely, divadlo, unikátní starou i novou radnici a řadu vil připomínajících éru předválečného průmyslového města.

Den bychom zakončili v některé z restaurací v centru, kde bychom si mohli v klidu popovídat o všech zážitcích.

Nejdále mě asi dostala schopnost dobře komunikovat. Při jednání dokážu odhadnout, jestli je lepší být spíše humorný a familiární, nebo naopak trochu vystrčit lokty. Vždy se snažím jednat tak, abych se do potíží nedostal. Občas se mi ale stane, že kvůli mému humoru může být složitější vysvětlit, co jsem skutečně myslel :)

Pružnost a chuť řešit úkoly efektivně, rychle a bez zbytečných odkladů. A samozřejmě také digitalizaci úřadu. Rád bych zaměstnance vybavil potřebnou elektronikou. Myslím si, že například na oddělení správy majetku či investic by měli mít zaměstnanci k dispozici tablety s přístupem k dokumentaci jednotlivých staveb či objektů. V tu chvíli mají kompletní dokumentaci přímo u sebe a jsou schopni řadu věcí řešit na místě, a ne až po návratu do kanceláře.

Aktuálně mě napadají projekty z městské části Kokonín, kde žiji s rodinou, například lesopark nebo chodníky s přechody podél hlavního tahu v Rychnovské ulici. Podobných projektů má město mnoho. Samozřejmě jsou tu i projekty, jako je meandrizace Bílé Nisy. Tyto projekty jsou skvělé a určitě by neměly končit v šuplíku. Je ale potřeba správně vyhodnotit priority a skutečné potřeby města a jeho občanů.

Není to jen o tom, co bych změnil já, to samozřejmě jeden člověk sám nezvládne. Je to především o intenzivní komunikaci se správci sítí: vědět, kdo, kde a co plánuje opravovat nebo nově realizovat, a hledat vůli jednotlivé práce koordinovat. Město jim musí být nápomocné a vytvořit podmínky, aby taková koordinace vůbec byla možná. Je potřeba správně nastavit harmonogramy a uzavírky řídit logicky tak, aby co nejméně komplikovaly dopravu i pohyb chodců.

Nechci říct, že se v Kokoníně nic neděje. Je pravda, že se zde v poslední době začíná více investovat. Rychlost a ochota tyto investice realizovat je ale podle mého názoru stále nižší než například v centru. Ukazuje nám to i participativní rozpočet. Přístup „jste menší část města, tak prostě dostanete méně“ podle mě není správný. Všechno stojí pro všechny stejně, tak proč by mezi jednotlivými částmi města měly být takové rozdíly?

Ukázalo mi to, že je potřeba společně s kluby investovat do sportovišť, zázemí, šaten a vybavení.

Jde přece o naše děti. Chceme, aby měly dostatek pohybu, měly kde sportovat, vytvářely si vztahy s kamarády a zároveň se učily zodpovědnosti. Proto bychom měli nastavit férovou podporu všech sportovních klubů. Na druhou stranu ale i samotné kluby musí být ochotné do sportovišť vložit vlastní prostředky, ať už finanční, nebo například formou brigád, při kterých se něco opraví či natře. Nemělo by všechno zůstávat jen na městu.

Sportu jsem vlastně nemusel propadnout, vyrůstal jsem v něm. Otec stál u zrodu volejbalu v Jablonci, takže byl součástí naší rodiny. Začal jsem hrát, později i trénovat a snažil se předávat dál to, co sport dal mně. Volejbal a sport mě tak provázejí celý život.

Sport mě naučil přijímat prohry i úspěchy a na obojím dál stavět. To jsem si přenesl i do podnikání, kde zkušenosti ze sportu pomáhají zvládat jak úspěchy, tak i neúspěchy. Bere samozřejmě čas rodině, ale zároveň jí předává vztah k pohybu, vytrvalost a hodnoty, které ke sportu patří.

Často nejde o nedostatek sportovišť, ale o to, že neumíme naplno využít ta, která už máme. Brání tomu provozní náklady, odpovědnost i složitá pravidla. Školní a městská sportoviště by měla být mimo výuku co nejvíce otevřená dětem, rodinám i veřejnosti.

Spravedlivé neznamená dát všem stejně. Velké kluby, malé oddíly i rekreační sport mají svou roli. Prioritou by měly být děti a dostupnost sportu bez ohledu na možnosti rodiny. Podpora musí mít jasná, transparentní pravidla a dávat šanci každému, kdo chce sportovat, zejména dětem a mládeži.

Jablonec má na svou velikost velmi dobré sportovní zázemí. Spíš než stavět další velké areály bych se zaměřil na lepší využití a modernizaci těch stávajících a jejich větší otevření veřejnosti. Nové investice mají smysl tam, kde skutečně něco chybí, a měly by vznikat v úzké spolupráci se sportovními kluby.

Asi bych ho nenutil rovnou aktivně sportovat, ale vzal bych ho na procházku kolem jablonecké přehrady. Ukázal bych mu, že pohyb nemusí znamenat výkon ani trénink, ale může být prostě příjemnou součástí dne. Jablonec má výhodu, že přírodu a možnosti k pohybu máme doslova za dveřmi.

Trpělivost? Co to je? (smích)

Každá z těchto rolí vás učí trpělivosti trochu jinak. Jako řidiči moji trpělivost zkoušejí uzavírky, ucpané silnice i ostatní řidiči. U hasičů je trpělivost důležitá především při zásazích, protože každý z nich je jiný. Nejvíc ale hranice mé trpělivosti testuje dcera, která je posouvá stále dál. Takže právě ona mě učí trpělivosti nejvíc.

Většinou mě o tom přesvědčují uzavírky silnic a jejich objízdné trasy. Když navíc začnou silničáři pracovat přímo na objízdné trase, člověk si říká, že to snad nemohl vymyslet nikdo s řidičským průkazem. Nejčastěji si to ale říkám u semaforů v Turnovské ulici. Ty musel nastavit někdo, kdo tudy potom už nikdy nejel.

Rozhodně mě štve agresivní chování na silnicích a bezohledné parkování na sídlištích. Kolem některých aut sotva projede osobní vůz, natož vozidla složek integrovaného záchranného systému. S tím chceme v případě úspěchu ve volbách určitě něco udělat.

Pochvalu si naopak zaslouží všichni, kteří jsou na silnici ohleduplní, ukáznění a nemají problém pustit druhého řidiče.

Nejprve je potřeba říct, že se nejedná jen o problém Mšena, ale všech jabloneckých sídlišť. Pomohla by další parkovací místa, ideálně parkovací domy, které by zvýšily kapacitu a nepřesunuly problém pouze o ulici dál. Konkrétně ve Mšeně se už několikrát mluvilo jak o vzniku dalších míst, tak o možné lokalitě pro parkovací dům. Vždy ale zůstalo jen u slov, a to je potřeba změnit.

Řekl bych, že spousta lidí stále považuje dobrovolné hasiče za ty, kteří jen sedí v hasičárně a pijí pivo. Tak to ale opravdu není. Málokdo si uvědomuje, že všechno děláme ve svém volném čase. Když je vyhlášen poplach, odcházíme od svých rodin a aktivit, někdy se vzdáváme i spánku, abychom pomohli ostatním.

Byl bych také rád, kdyby lidé mysleli na to, že ne každé auto spěchající po silnici řídí bezohledný pirát. Může v něm být dobrovolný hasič, který právě míří k vyhlášenému poplachu, aby pomohl druhým.

Ano, je to tak. Auto je většinou náš druhý domov. Já osobně mám rád dobrou hudbu, vůni kávy a klid na silnicích, aby byla jízda pohodová. Nejdůležitější jsou ale slušní a milí cestující.

Práce porodní asistentky je krásná a emotivní, ale není to vždy procházka růžovým sadem. Často musím velice rychle a správně reagovat na danou situaci. V průběhu porodu mohou nastat komplikace a pak je nutné rychle jednat. Rozhodují minuty, ne-li vteřiny. Jde o dva lidské životy. V dnešní době se ženy rozhodují pro těhotenství ve stále vyšším věku, což s sebou přináší větší riziko nejrůznějších komplikací. Říká se, že je jiná doba, ale já si myslím, že lidské tělo je stále stejné jako dříve. Dokonce si troufám tvrdit, že ženy bývaly fyzicky zdatnější. Přesto jsem ráda, že jsem mohla tuto profesi vykonávat více než 30 let.

Jelikož jsem profesi porodní asistentky vykonávala mnoho let, setkala jsem se také s velmi náročnými porody a závažnými komplikacemi. V takových případech jsem si lidské příběhy nosila domů a mnohdy kvůli nim nemohla několik nocí spát. Na některé myslím dodnes.

Z pohledu pacienta je podle mě nejdůležitější empatický přístup. Zároveň očekává profesionalitu a co nejméně bolesti. Krásné prostředí je pak třešničkou na dortu. Důležitá je také dostupnost péče, co nejkratší objednací lhůty, přijatelná vzdálenost a návaznost jednotlivých vyšetření.

Z pohledu zdravotníka jsou nejdůležitější stabilita a jistota zaměstnání, odpovídající finanční ohodnocení a kolektiv, ve kterém se dobře pracuje.

Přináší mu jistotu dostupné a kvalitní péče, zachování základních oddělení a vysoké úrovně poskytovaných služeb.

Nutnost postarat se o seniora někdy přichází rychle a nečekaně. Z vitálního a zcela samostatného člověka se najednou stane člověk nesoběstačný a závislý na pomoci druhých. Rodina musí jednat rychle, což bývá velký problém. Máme zde sice širokou síť organizací poskytujících zdravotní a ošetřovatelskou péči, ale běžný člověk v první chvíli neví, kam zavolat a co dělat. Chybí mi zde koordinátor, který by měl přehled, zjistil možnosti a dostupnost péče a pomohl rodině zvládnout první nelehké chvíle. Senioři, o které se rodina stará v domácím prostředí, často postrádají kontakt se svými vrstevníky. Pro schopné a samostatné seniory pořádá město i různé organizace mnoho akcí a aktivit. Nabídka pro ty, kteří mohou trávit čas pouze doma, ale stále chybí.

Ráda pomáhám druhým, pokud mi to můj čas a schopnosti dovolí. Když je spokojený ten, komu jsem pomohla, jsem spokojená i já. Náladu mi vždy spolehlivě zvedne tanec, sauna a dobrá společnost.

Doma pro mě není jen konkrétní adresa. Je to místo, které znám, kde potkávám lidi, znám jejich starosti a vím, co se v okolí děje. Jablonecké Paseky jsou pro mě právě takovým místem. Člověk si tu všímá věcí, které by někdo zvenčí možná přešel bez povšimnutí. A když někde žijete, přirozeně vám záleží na tom, jak se tam lidem žije.

Naučilo mě především převzít odpovědnost. Jsou situace, kdy není čas dlouze diskutovat a člověk musí vyhodnotit, co je v danou chvíli nejlepší, rozhodnout se a za tím rozhodnutím si stát. Zároveň jsem se naučil, že dobré rozhodnutí nemusí vždycky znamenat rozhodnutí, které se zavděčí všem. Důležité je umět vysvětlit, proč jsem se tak rozhodl, a nést za to odpovědnost.

Jsou to často úplně obyčejné věci, které ale mají na každodenní život velký vliv. Parkování, stav chodníků a silnic, přechody, veřejné osvětlení, zeleň nebo třeba to, kde je potřeba něco opravit. A právě tyhle podněty považuji za důležité. Člověk, který v daném místě každý den žije, totiž často nejlépe ví, kde konkrétní problém skutečně je.

Ano, tenhle pocit lidé někdy mají. A myslím, že je to pochopitelné – pokud někdo několikrát upozorní na stejný problém a dlouho nevidí žádný posun, začne mít pocit, že se jeho podnětem nikdo nezabývá. Pro mě je důležité nejenom podnět přijmout, ale také zjistit, co se s ním dál děje. Ne všechno se dá vyřešit okamžitě, ale lidé by měli vědět, proč to nejde a co se pro řešení dělá.

Takových míst by byla celá řada, ale kdybych měl zmínit opravdu jen jedno, byl by to bývalý lázeňský lesopark za Domovem důchodců v Jabloneckých Pasekách. Je to místo s historií, které dnes bohužel zůstává stranou pozornosti a z jeho bývalé slávy toho moc nezbylo. Přitom má obrovský potenciál – mohl by tam vzniknout příjemný prostor pro odpočinek, setkávání i trávení volného času. Byla by škoda jeho potenciál nevyužít.

Za dobu, co jsem předsedou osadního výboru, jsme na město předali nespočet podnětů s cílem usnadnit život místních obyvatel, ať už jde o přechod pro chodce, schody spojující ulice Březová a U Přehrady, revitalizaci parčíku v Jabloneckých Pasekách či rekonstrukci dětských hřišť. To je ale jen pár již vyřešených problémů. Spousta dalších se díky naší práci zařadila do akčního plánu města, kde nyní čekají na realizaci.

V době, kdy nebylo co koupit, jsem si svůj první šperk a potom i další vyráběla z tvrdého kartonu, který jsem natírala fixou a přetírala bezbarvým lakem na nehty. Dokázala jsem si tak vytvořit náušnice jakéhokoliv tvaru a velikosti a nosila jsem je přesně k tričkům, podle nálady a podle barvy oblečení, které se zrovna dalo sehnat. Já už jsem na to úplně zapomněla, ale připomněla mi to nedávno spolužačka ze základky. Bylo příjemné, že si mě takhle spolužáci pamatují.

Jablonec mám moc ráda, proto se také účastním komunální politiky. Zároveň mě jako srdcařku mrzí, že tady není vidět, že toto město je městem skla a bižuterie. Nikde nejsou žádné poutače, skleněné sochy nebo výtvory sklářů. Je mi z toho vlastně smutno, protože právě sklo a bižuterie Jablonec proslavily po celém světě. To, že skončily některé velké podniky, neznamená, že se tady sklo a bižuterie nevyrábějí.

Určitě by byly skvělé třeba další murály, ale za mě by se měly týkat právě toho, co je pro Jablonec důležité. To znamená skla a bižuterie, ale třeba také fotbalu, hor nebo něčeho dalšího, co Jablonec vystihuje. Něčeho, u čeho by se lidé vyfotili a bylo by jasné, že jsou v Jablonci. Bylo by hezké, kdyby taková místa byla třeba tři nebo vzniklo něco v tomto duchu.

Ano, prosazuji důstojné místo, které by do města přitáhlo turisty nejen z České republiky. Dokázala bych si představit obchod, podobný tomu, který provozujeme teď, ale za mě to pořád není tak důstojné místo, jaké by si Jablonec zasloužil. Opravdu obchod s výrobky svazových i nesvazových firem, které tady na Jablonecku vyrábějí sklo a bižuterii. Zároveň by to mělo být interaktivní místo, kde by se daly pořádat workshopy pro firmy a školy a kde by si lidé mohli sami tvořit. Výběr perlí by měl být takový, abychom mohli říct, že máme největší prodejnu nebo největší výstavu perlí na celém světě. Abychom prostě v něčem byli světoví. Tohle je něco, na co máme, a není to podle mě ani finančně tak náročné. Věřím, že spousta firem by se na tom za nějakých rozumných podmínek ráda podílela.

Problémem jsou samozřejmě v centru nepřizpůsobiví občané, protože lidé se opravdu bojí do města chodit. Není úplně příjemné, když tam na sebe lidé pokřikují, nadávají si a znečišťují své okolí.

To je těžké, protože takových věcí je více. Jedna, kterou mám opravdu ráda, je pin v barvách trikolóry. Když jsem ho teď věnovala některým státním představitelům, byli z něj nadšení. Já ho vnímám možná jako určitou státní hrdost. Jinak miluji všechno, na co sáhly lidské ruce. To znamená, že v každém šperku vidím, kolika rukama prošel a kolik práce dalo ho vytvořit.

Jednoznačně vrcholový sport, v mém případě tenis. Je to individuální sport, a pokud nechcete jen prohrávat, musíte do něj dát všechno. Taková zkušenost vás už v dospívání formuje a pomáhá vám překonávat překážky i v dalších etapách života. Důležitá je pokora, ale také odvaha nebát se rozhodnout. Naučíte se respektovat soupeře a poučit se z vlastních chyb. To vás posouvá dál nejen jako sportovce, ale i jako člověka. V podnikání a ve světě financí je základem úspěšných vztahů důvěra mezi partnery. Také v tom pro mě byl tenis inspirací. Jednoduše nepodvádět a hrát fair play.

K organizovanému sportu mě přivedl otec, který hrával snad všechny míčové hry. Z fotbalu si odnesl zranění a postupně se dostal k rekreačnímu tenisu. Když jsem nastupoval do první třídy, přihlásil mě do tenisové školičky a tím všechno začalo. Právě v té době hrál Jablonec první fotbalovou ligu a silně to na nás působilo. S kamarády jsme při každé příležitosti hráli fotbal. Vnímal jsem také velmi úspěšnou jabloneckou atletiku a v zimě jsme sledovali naše lyžaře, kteří sbírali úspěchy i na olympijských hrách. Jablonec má skutečně bohatou sportovní historii a silných okamžiků je celá řada. Pro mě osobně byl velkým zážitkem například dvojzápas Jablonce s Ajaxem Amsterdam v srpnu 2015.

Jednoznačně jsou to investice do zdraví, vzdělávání a sportu. Nemocnice, síť mateřských a základních škol nebo sportovní infrastruktura patří mezi oblasti, na kterých bych nešetřil. Nemůžeme opomenout ani dopravní infrastrukturu v dolním centru města. Potřebné úpravy se plánují déle než deset let a konečně by se měly začít realizovat. Ve sportovní infrastruktuře nám chybí především důstojný a kvalitní zimní stadion. Je ostuda, že ho Jablonec jako statutární město a sportovní centrum na úpatí Jizerských hor dosud nemá.

Skutečný zimní stadion v Jablonci nikdy nebyl. Kluziště pro veřejnost, které vzniklo na volejbalových kurtech za Sokolovnou a později se zastřešilo, bylo vždy jen určitou náhražkou. Vhodné místo pro nový stadion vidím za městskou sportovní halou u přehrady. Nepotřebujeme megalomanskou arénu pro šest tisíc diváků. Potřebujeme důstojnou tréninkovou halu, která umožní rozvoj mládežnického hokeje a bude odpovídat velikosti i možnostem města. Projekt musí využívat moderní technologie, které zajistí úsporný a spolehlivý provoz. Samozřejmostí musí být kvalitní zázemí pro hráče, trenéry, personál, rodiče i přiměřený počet diváků.

Úspory lze hledat především v provozních nákladech města, zejména ve mzdových výdajích. Za poslední čtyři roky se počet pracovních míst na magistrátu zvýšil přibližně o 30 procent, místo aby zůstal na stejné úrovni nebo se díky digitalizaci postupně snižoval. Pokud by město důsledněji kontrolovalo své provozní náklady a neutrácelo za zbytné věci, odhaduji možnou úsporu až na 100 milionů korun ročně. Za čtyři roky by to mohlo představovat přibližně 400 milionů korun. Pokud by se vedení města chovalo hospodárněji, nemuselo zatížení občanů a podnikatelů po zvýšení daně státem dále zdvojnásobovat zavedením místního koeficientu 2.

Jsme lidé různých profesí a každý z nás přináší do týmu vlastní odbornost a zkušenosti. Důležité jsou pro mě také rozhodnost a organizační schopnosti. Spolehlivost se pozná především podle toho, zda člověk splní, co slíbil, i když se zrovna nikdo nedívá. Ze všeho nejdůležitější ale je, aby člověka jeho práce bavila a naplňovala. Pak do týmu přináší také pozitivní energii a to podle mě pozná každý. Rád pracuji s lidmi, kteří mají týmového ducha a dokážou táhnout za jeden provaz. Baví mě také spolupracovat s mladými lidmi a předávat jim své zkušenosti.

Těch okamžiků bylo tolik, že jeden asi vybrat neumím. Na ARO i na záchrance člověk zažije situace, na které nezapomene celý život. Některé skončily dobře a člověk jel domů s pocitem, že jeho práce má obrovský smysl. Jiné bohužel dobře neskončily, ale i to s sebou tato práce přináší. Asi nejvíc mě ovlivnili lidé, se kterými jsem pracovala. Na záchrance se rychle naučíte, že bez týmu nejste nic. Každý musí vědět, co má dělat, a když jde do tuhého, není čas řešit, kdo má jakou funkci nebo titul. Dodnes mám také jednu profesní deformaci. Když někde slyším houkat sanitku, automaticky se za ní otočím. Asi už mi to zůstane navždy. A přiznávám, že se mi po té práci občas i zasteskne.

Ze záchranky jsem si přinesla hlavně potřebu věci řešit. Když přijedete k pacientovi, nemůžete si říct, že si k tomu za měsíc svoláte pracovní skupinu. Musíte zjistit, v čem je problém, rozhodnout se a něco udělat. Právě na tempo politiky jsem si zvykala asi nejhůř. Někdy víte, co je potřeba změnit, všichni dokonce souhlasí, že by se to změnit mělo, a přesto to trvá roky. Pro člověka ze záchranky je to občas pořádná zkouška nervů. Zdravotnictví mě ale naučilo ještě jednu důležitou věc: zachovat klid, když je kolem trochu chaos. A to se ve Sněmovně hodí možná častěji, než jsem původně čekala.

Jablonecká nemocnice pro mě nikdy nebude jen nějakou organizací v tabulce. Znám její chod z různých stran, nejen jako politička, ale také jako pacientka a zdravotnice, která v ní pracovala. Možná právě proto mi na její budoucnosti tolik záleží. Nemocnice samozřejmě potřebuje investice, modernizaci a kvalitní vybavení. Úplně nejvíc ale potřebuje lidi. Lékaře, sestry a další zdravotnický i nezdravotnický personál. Lidi, kteří tam budou chtít pracovat a také zůstat. Můžete mít krásnou budovu a nejmodernější přístroje, ale bez dobrých lidí kvalitní nemocnici nevybudujete. Město by podle mě mělo nemocnici vnímat jako jednu ze svých nejdůležitějších institucí a přemýšlet o ní dlouhodobě, ne jen od voleb k volbám. Musíme mít jistotu, že až ji jednou budeme potřebovat, bude tady a bude dobře fungovat.

Za ty roky ve Sněmovně už člověk ví, na které dveře zaklepat, a hlavně kdy na ně zaklepat. Pro město to může být docela praktická výhoda. Nejde o to někomu něco „zařídit“. Důležité je včas vědět, co ministerstva připravují a jak různé projekty nachystat, aby měly reálnou šanci uspět. A když se někde něco zasekne, vědět, koho se zeptat a jak celý problém posunout dál.

Jablonec podle mě nesmí čekat, až se někde objeví hotová dotační výzva. Musí mít projekty připravené dopředu. Právě tady mohu nabídnout svoje zkušenosti a kontakty. Byla by škoda nechat dobrý projekt ležet v šuplíku jen proto, že jsme se o nějaké možnosti dozvěděli pozdě.

Sociální politika není jen o dávkách. Je především o tom, aby člověk mohl co nejdéle normálně žít svůj život nebo zvládl překonat těžké období, do kterého se dostal. Senior chce zůstat doma, dokud je to možné. Rodina s dětmi potřebuje dostupné školky, školy, kroužky a bezpečné město. Člověk, který se dostane do problémů, zase potřebuje pomoc včas, ne až ve chvíli, kdy je jeho situace téměř neřešitelná. Jablonec proto potřebuje dostupné sociální a terénní služby, podporu pečujících rodin, dostatek služeb a možností pro seniory, ale také dobré podmínky pro život mladých rodin. Především je nutné plánovat služby podle toho, co lidé skutečně potřebují, ne podle toho, co zrovna dobře vypadá v tabulce. I po letech v sociální politice pořád myslím na to, že za každou kolonkou a každým paragrafem je nakonec konkrétní člověk a jeho rodina. Na to bychom neměli zapomínat ani na radnici.

Protože tentokrát opravdu nepotřebuji být v první řadě. Těch prvních řad jsem si za roky v politice užila docela dost 🙂 Třicáté místo beru jako vyjádření podpory celému týmu. Nechci nikomu zabírat místo ani se tlačit dopředu, ale zároveň chci jasně říct: tomuto týmu věřím a jsem připravena mu pomoci svými zkušenostmi, kontakty i znalostí zdravotnictví a sociální oblasti. Je to pro mě určitý symbol. Člověk může být na konci kandidátky, a přitom za celým týmem stát úplně naplno.